Komunista prezidentem. Po tom, co komunisté napáchali na naší společnosti,  si lidé opět na hrad zvolili komunistu. Opravdu má národ tak krátkou paměť, že volí vice než 30 let po pádu režimu opět do čela komunistu? Tuto otázku nebo povzdech můžeme slyšet od kritiků volby nového prezidenta. Mají tito kritici pravdu, nebo jen nedohlídnou za horizont reality? Proč lidé do čela státu zvolili komunistu? Odpověď na tuto otázku se skrývá v našem postoji k minulosti. Po pádu komunistického režimu u nás, který byl plný ústrků, teroru a šikany svobodomyslných lidí, převládlo heslo“Nejsme jako oni“.  Ve jménu tohoto hesla, snad z obavy abychom nebyli jako oni, naše společnost rezignovala na patřičné vyrovnání se s minulosti. Nebyla vůle jasně potrestat komunistické zločiny a dohnat jejich tvůrce před spravedlnost. Přitom komunisté dobře si vědomi své viny se stáhli v prvních letech do ústraní. Zahodili rudé knížky a až později, když zjistili, že vůči zodpovědnosti ke svým zločinům se nebudou muset zpovídat, protože k tomu není ve společnosti ochota, tak začali postupně obchodovat s bývalými veksláky. Vyhozeni dveřmi se začali vracet oknem.

Kritici takových poměrů byli umlčováni s planým argumentem, že v republice bylo ve vrcholné fázi 2500000 miliónů členů komunistické strany. To je chcete všechny pozavírat? Tato výmluva sloužila jako argument, proč s tím nic nedělat. Pokud již proběhl náhodou nějaký proces s viníky těch nejkřiklavějších komunistických zločinů, tak byl až na velmi vzácné výjimky z procesních důvodů přerušen. Česká společnost se díky tomu i po více než 30 letech nedokázala vyrovnat se svojí minulostí a to má logicky své následky.

 Přitom nešlo o to zavřít do vězení sedmdesátileté starce. O ně ve skutečnosti vůbec nejde, ale jde o nás. Šlo o pojmenování zločinů a označení jejich viníků.  Byl by totiž zásadní rozdíl bývalé komunistické zločince odsoudit, pojmenovat jasně jejich zločiny a zrady vůči společnosti ve prospěch našich okupantů a pak je třeba omilostnit s poukazem na jejich věk. Než z pohodlnosti a neochoty nad vším mávnout rukou se slovy „Nejsme jako oni“. Přitom tady nešlo o mstu, ale o spravedlnost. O vědomí, že za spáchaný zločin má následovat zasloužený trest. To je důležitá věc pro společnost a pro respekt k ní.  Naše škoda, že jsme to nedovedli pochopit. Vydali jsme tím jasný vzkaz.  Svým postojem jsme demonstrovali, že určitý typ zločinů se u nás toleruje a to podráží důvěru v právní stát. Není divu, že komunisté vědomi si své beztrestnosti, se začali vracet do veřejného života. Nejviditelněji nám to předvedl tandem Zeman a Babiš. Oba bývalí komunisté, kteří na několik let ovládli společnost a začali jí směřovat dle svého zcela opačným směrem, než kterým se vydala po komunistickém teroru po roce 1989. Kurz od budování demokratické společnosti zpět. Projevovalo se to u jednoho nejen obhajobou našich bývalých okupantů i vůči naší společnosti a u druhého rozebíráním právního státu při ovlivňování svých osobních kauz. Zaklekávání pomocí úřadu vůči konkurenčním firmám jen dokreslovalo vracející se bolševické poměry. I toto jsou následky toho, že se naše společnost nebyla ochotná vyrovnat se svojí minulostí.

Po druhé světové válce došlo v Německu k sebereflexi. K odsouzení zločinů nacismu a jejich představitelů. Pravdou je, že se tak stalo za pomoci vítězné strany. Je otázkou, na kolik by k tomu našli sílu sami Němci. Německé společnosti trvalo přibližně dvacet let, než se toto vyrovnání s minulostí začalo dostatečně projevovat ve společnosti. Díky tomu jsou Němci jako úspěšný národ zcela jinde, než byli v době, kdy rozpoutali nejhorší válku v lidské historii. Proč se potom divit, že nám to trvá více než třicet let při našem laxním přístupu?   V Rusku bohužel k takové sebereflexi nikdy nedošlo a historie se tam raději přepisuje. Následky můžeme pozorovat v podobě současného totalitního režimu, který tam vládne. Česká republika díky své laxnosti zůstala v tomto směru na půl cesty a proto si i dnes volí do čela komunisty.

Důležitější než fakt, že si lidé za prezidenta zvolili bývalého komunistu je, že většinová společnost si přeje prozápadní demokratické směřování společnosti. Petr Pavel je kariérista, který díky pádu režimu mu nestihl sloužit. Později se prosadil jako voják hájící demokracii a vysloužil si v této službě uznání. Prokázal tím, že je schopný a lze mu věřit, že bude chtít uspět i jako prezident. To může jedině tak, že bude opět hájit zájmy demokracie. O tom nepochybují ani současní komunisté. Proto neměl jako kandidát jejich podporu.

 V ideálním případě by společnost byla schopná se po třiceti letech vyrovnat s minulosti a zvolila by do funkce prezidenta osobnost, která nebyla zatížená komunistickou minulosti. Realita ovšem byla odlišná a nelze to voličům zazlívat. Žádná taková osobnost, která by obstála proti komunistovi, který škodil a spolupracoval s STB a propracoval se až do role premiéra, nekandidovala. Což je opět následek nedostatečného vyrovnání se společnosti se svojí komunistickou minulostí.  Vzhledem k tomu je až naivní podivovat se nad tím, že lidé si do čela státu zvolili bývalého komunistu. Naštěstí i po všech peripetiích si většinová společnost stále přeje držet demokratický kurz. Komunisté při snaze o svůj návrat ztrácí. Čechům se snad pomalu podaří vyrovnat se s minulostí, i když svojí specifickou a pomalou cestou. Možná nám k tomu pomůže právě zvolený prezident i přes svoji komunistickou minulost. Teprve poté nastane čas, kdy si budeme volit do čela státu volit osobnosti nezatížené komunistickou minulostí.