My lidé si nejednou na něco stěžujeme. A mezi tím, čemu se od nás dostává kritiky nejčastěji, je politika. A není ani divu. Jednak si ji politici nejednou zaslouží, a jednak je politika jednou z nemnoha věcí, u nichž si vesměs všichni myslíme, že jim rozumíme, a tudíž do toho i můžeme mluvit.

Prostě máme snad každý představu o tom, jak by taková politika měla vypadat, a když se ti, kdo jsou u kormidla, nezachovají přesně podle našich představ, snáší se na ně tu menší a tu větší vlna kritiky. Že to dělají špatně, případně že nedělají nic. A to za hodně velké peníze, o jakých si normální člověk, který je živí, může nechat leda tak zdát.

Jistě, jsou tu i údobí, ve kterých si politiky pochvalujeme, jenže těch nebývá zase až tak mnoho. Znáte to – když třeba v devětaosmdesátém roce padnul dosavadní režim, mnozí z nás vkládali naděje do nových, demokraticky zvolených tváří, a v euforii jsme měli ty nové politiky snad i přímo za dokonalé. Než jsme zjistili, že tito takoví nejsou a že nám nepřinesou automaticky vytoužené štěstí, blahobyt a prosperitu. A když nám předchozí vláda zvyšovala platy a důchody vysoko nad rámec běžných zvyklostí, bylo tomu tak podobně.

Ale většinou si stěžujeme. Protože se politici nepostarali o to, abychom si bezpracně žili jako v bavlnce, a spíše se starají o to, aby tak žili hlavně oni sami. Inu, to víte, jsou to taky jenom lidi. A kdykoliv politici neudělají něco tak, jak je nám to milé, už to schytávají klidně i ze všech stran. A nikdy se nezavděčí všem svým občanům, protože to vlastně ani není možné. Každý člověk je jiný, každý má své představy, a ne všem se dá splnit to, co tito od politiky očekávají.

A tak se politici ve většině případů stali osobami neoblíbenými, haněnými, zkrátka ‚ostudou společnosti‘. A někdy i plným právem. Ale někdy také ne. Někdy doplácejí jenom na to, co nezvládli, protože to prostě zvládnout nešlo. A nikdo není dokonalý.